V posledních dnech se Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) opět dostal do hledáčku personalistů, když dne 2. 3. 2023 vydal rozsudek ve věci MÁV-START, ve kterém dospěl k přelomovému výkladu pravidel pro určení minimální doby odpočinku mezi směnami a minimální doby odpočinku v týdnu. Níže Vám proto shrneme, k čemu SDEU dospěl a jaké dopady má jeho závěr na český právní řád.
Skutkový stav
Zaměstnanec (strojvedoucí) se dostal do sporu se svým zaměstnavatelem ohledně způsobu počítání nepřetržitého odpočinku v práci. Kolektivní smlouva zaměstnanci zaručovala právo na denní odpočinek v délce 12 hodin „mezi dvěma pracovními dobami“ a kromě toho zaměstnavatel zaměstnanci jednou týdně poskytoval týdenní dobu odpočinku v trvání nejméně 48 po sobě jdoucích hodin.
Pokud však byla tato týdenní doba odpočinku zaměstnanci poskytnuta, nebyl mu poskytnut denní odpočinek. Zaměstnanec proto podal k maďarskému soudu žalobu na zaplacení nevyplacené mzdy, přičemž tvrdil, že má nárok na denní odpočinek bezprostředně před nebo po své týdenní době odpočinku.
Maďarský soud si nebyl jist, jak správně vyložit pojem „týdenní doba odpočinku“ podle směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (dále jen „směrnice o pracovní době“) a podal k SDEU pět předběžných otázek – kdy za nás považujeme klíčové první dvě, které mají na českou právní úpravu značný dopad.
SDEU k první a druhé otázce
Podstatou prvních dvou otázek bylo, zda je doba denního odpočinku součástí týdenní doby odpočinku.
Čl. 5 Směrnice o pracovní době stanovil členským státům povinnost přijmout „nezbytná opatření, aby za každé období sedmi dnů měl každý pracovník nárok na minimální nepřetržitý odpočinek v délce 24 hodin a navíc jedenáctihodinový denní odpočinek stanovený v článku 3.“
SDEU podotkl, že vzhledem k tomu, že jsou výše zmíněná práva stanovena ve dvou samostatných ustanoveních směrnice o pracovní době, je možné dovodit, že se jedná o dvě různá práva (sledující různé konkrétní cíle pro zaručení účinné ochrany životních a pracovních podmínek pracovníků) – s tím, že:
- denní doba odpočinku umožňuje pracovníkovi vzdálit se z pracovního místa na určený počet hodin, které musí následovat nejen po sobě, ale především bezprostředně po pracovní době;
- týdenní doba odpočinku zaručuje pracovníkovi odpočinek během každého sedmidenního období.
S ohledem na tuto rozdílnost významu uvedených dob odpočinku proto SDEU dospěl k závěru, že denní odpočinek zaručený čl. 3 směrnice o pracovní době není součástí týdenní doby odpočinku stanovené v čl. 5 směrnice.
Dopady na českou praxi
Česká právní úprava v rámci zákoníku práce rozlišuje mezi nepřetržitým odpočinkem v týdnu a nepřetržitým odpočinkem mezi dvěma směnami.
Vzhledem k tomu, že dle shora citovaného rozsudku SDEU zaměstnanci mají vedle minimálního týdenního odpočinku vždy právo i na denní odpočinek, musí být v případě jejich souběhu poskytnuty vždy oba typy odpočinku. Nejprve by pak měl být čerpán nepřetržitý odpočinek mezi směnami a až po něm by měl následovat nepřetržitý odpočinek v týdnu.
Minimální délka nepřetržitého odpočinku v týdnu je v českém zákoníku práce stanovena na 35 hodin – jde totiž o pomyslný součet (i) denního odpočinku v rozsahu 11 hodin a (ii) minimálního týdenního odpočinku v rozsahu 24 hodin. Český zákonodárce však tímto pomyslným součtem nesprávně transponoval směrnici o pracovní době, když by v důsledku výše uvedeného rozsudku SDEU měla celková délka odpočinku v týdnu být minimálně ve výši 46 hodin, a nikoliv 35 hodin.
Jelikož nyní nemáme jinou úpravu a rozsudky SDEU jsou pro nás závazné a účinné, měli by tak nyní tuzemští zaměstnavatelé rozvrhovat práci tak, aby se dodržovala celková doba odpočinku v rozsahu 46 hodin.
Nicméně je otázkou pro všechny zaměstnavatele, na kolik budou schopni takové pravidlo v praxi uplatňovat, což se bude týkat hlavně zaměstnavatelů se směnným režimem, kteří směny dlouhodobě plánují s přihlédnutím k 35hodinovému odpočinku v týdnu a kteří nemohou takto velké navýšení promítnout do rozvržených směn.
Za nás jsme toho názoru, že bude záležet na tom, jak se k situaci postaví (i) zákonodárce, respektive zda vláda využije aktuálně projednávanou novelu zákoníku práce k úpravě textace doby odpočinku, případně jak se k věci postaví (ii) soudy, a zda zvolí eurokonformní výklad nebo dají prostor pro položení další předběžné otázky (jako se tomu stalo v případě dříve řešené otázky před SDEU ohledně nároku na dovolenou za dobu tzv. holopoměru) a v neposlední řadě také samotné (iii) kontrolní orgány, především pak inspekce práce.
