V poslední době se čím dál více diskutují otázky týkající se nikoli jen samotného koronaviru, ale i jeho dalších dopadů. Jednou z těchto otázek je úvaha, zda by bylo možné se z důvodu infekce koronavirem na pracovišti zaměstnavatele domáhat následně náhrady škody, pokud by u zaměstnance propukla nemoc známá jako covid-19. Na tuto otázku přinášíme odpověď níže.

covid - pracovní úraz nebo nemoc z povolani

Aby zaměstnanec mohl v případě nákazy koronavirem nárokovat náhradu škody na zdraví (z právního pohledu lépe řečeno „újmy na zdraví“) po zaměstnavateli, muselo by se jednat buď o pracovní úraz, nebo o nemoc z povolání, případně by musela zaměstnanci podle obecných ustanovení k náhradě škody v zákoníku práce[1] vzniknout škoda při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (jestliže pomineme další případy obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu spočívající v úmyslném jednání zaměstnavatele proti dobrým mravům, nebo škodu způsobenou jinými zaměstnanci jednajícími jménem zaměstnavatele).

Kterou z variant by zaměstnanec mohl uplatnit?

A) Pracovní úraz

Pokud by se mělo jednat o pracovní úraz, pak by dle zákona[2] mělo jít o „poškození zdraví / smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním“.

S ohledem na výše uvedenou definici však dle mého názoru nelze infekční onemocnění, tedy v tomto případě infekci koronavirem a následné propuknutí nemoci covid-19, posuzovat jako pracovní úraz, a to z toho důvodu, že tu zcela chybí „krátkodobé, náhlé a násilné působení zevních vlivů“ jako jeden z předpokladů uznatelnosti covid-19 za pracovní úraz.

Jestliže se pak v praxi objevují odkazy na soudní praxi, podle které by měla být borelióza mající povahu infekčního (bakteriálního) onemocnění považována za pracovní úraz, pak jsem opačného názoru, když obecné soudy opakovaně judikují boreliózu jako nemoc z povolání (při splnění veškerých zákonných podmínek), a nikoli jako pracovní úraz.[3]

Ačkoli na první pohled může působit negativně, že infekční onemocnění nejsou uznávána jako pracovní úraz, tak opak je pravdou. Pokud by totiž bylo virové onemocnění uznatelné jako pracovní úraz, byl by zaměstnanec povinen prokázat nejen vznik samotné nemoci a škodu tím způsobenou, ale rovněž i příčinnou souvislost – tedy zjednodušeně řečeno, že se nakazil danou nemocí právě při výkonu své práce (případně v souvislosti s ním).

Právě velmi těžká (v některých případech zřejmě až nemožná) prokazatelnost zdroje nákazy a tím i případné příčinné souvislosti s výkonem práce prakticky vylučuje nejen možnost uplatnění pracovního úrazu, ale de facto i obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu, kde je zaměstnanec rovněž povinen prokázat příčinnou souvislost s výkonem práce.

B) Nemoc z povolání

Na rozdíl od pracovního úrazu jsou však definice a podmínky uznatelnosti nemoci z povolání zcela odlišné, když dle zákona[4] se za nemoc z povolání považují „nemoci uvedené ve zvláštním právním předpisu“, kdy je v takovém případě zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, jestliže před zjištěním nemoci z povolání „pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen“.

Z výše uvedeného vyplývá, že pro uznání nemoci z povolání je rozhodující, zda se jedná o onemocnění uvedené v příslušném prováděcím předpisu[5] a zda zaměstnanec objektivně vzato pracuje za podmínek, za nichž toto onemocnění vzniká – to znamená, že není podstatné, zda v konkrétním případě nemoc skutečně vznikla při výkonu práce, ale že je rozhodující, že by za daných pracovních podmínek vzniknout mohla.

Převedeno na covid-19:

  • první podmínka uznatelnosti tohoto onemocnění jako nemoci z povolání je podle mého názoru splněna, neboť se jedná o onemocnění přenosné / parazitární upravené v kapitole V seznamu nemocí z povolání;
  • druhá podmínka uznatelnosti tohoto onemocnění jako nemoci z povolání bude splněna za předpokladu, že infikovaný zaměstnanec vykonává práci, u níž je prokázáno riziko nákazy.

Vzhledem k tomu, že otázka uznatelnosti covid-19 jako nemoci z povolání je zcela nová a dosud v praxi neřešená, stala se rovněž tématem Společnosti pracovního lékařství ČLS JEP, jejíž výbor k tomu zaujal stanovisko[6], podle kterého se výše uvedené zákonné podmínky zpřesňují tak, že

  • onemocnění by mělo být klinicky manifestní – tedy zaměstnanec by měl vykazovat symptomy spojené s covid-19 (a nemělo by tak jít o tzv. bezpříznakový průběhu této nemoci) a dále by toto onemocnění mělo být rovněž potvrzeno laboratorním vyšetřením;
  • by mělo být hygienickým (epidemiologickým) vyšetřením ověřeno, že jsou splněny podmínky práce uvedené v seznamu nemocí z povolání – s tím, že dle tohoto stanoviska by tato podmínka měla být v praxi ověřována tak, zda dotyčný infikovaný zaměstnanec přišel v inkubační době do úzkého profesního kontaktu s jiným zaměstnancem nebo jakoukoli jinou třetí osobou s prokázanou pozitivitou na covid-19, případně s osobou jevící známky této nemoci.

K tomuto závěru je však třeba doplnit, že zatímco obecné závěry i klinické podmínky pro uznání covid-19 jako nemoci z povolání již byly potvrzeny ze strany Ministerstva zdravotnictví, tak v případě hygienických podmínek se tak dosud nestalo – zde se čeká na vydání odborného podkladu, jak vyplývá ze sdělení Ministerstva zdravotnictví.[7]

Dopady pro zaměstnavatele

S ohledem na výše uvedené je tak podle mého názoru zřejmé, že skutečně nelze vyloučit nárok infikovaných zaměstnanců na náhradu škody (újmy) na zdraví z titulu covid-19, který může být považován za nemoc z povolání, pokud se zaměstnanec mohl infikovat při výkonu své práce.

Jak jsem zmínil výše, není rozhodující, zda se zaměstnanec skutečně infikoval při práci, ale zda pracovní podmínky umožňovaly reálně vznik této infekce – zde tak bude nyní záležet na postoji krajských hygienických stanic, jak budou vyhodnocovat konkrétní pracoviště a riziko nákazy.

Zatímco v případě zdravotníků a zaměstnanců pracujících v laboratoři je podle mého názoru zcela zřejmé, že by podmínky uznatelnosti nemoci z povolání mohly být naplněny, je již otázka, jak se bude přistupovat k dalším profesím v „první linii“, tj. k zaměstnancům, kteří přicházeli z povahy své práce do styku s celou řadou třetích osob – ať se již jedná o sociální pracovníky, prodavače, pokladní, nebo třeba i učitele.

Nicméně dobrou zprávou pro zaměstnavatele může být, že v případě uznání covid-19 u konkrétního zaměstnance jako nemoci z povolání je zaměstnavatel oprávněn řešit celou věc prostřednictvím své pojišťovny, u které je ze zákona pojištěn pro případ vzniku odpovědnosti za škodu z pracovního úrazu / nemoci z povolání – a která je povinna tyto případy za zaměstnavatele odškodnit (pokud by zde však nebyly důvody ke krácení / zproštění odpovědnosti, a to typicky v případech zanedbání povinností zaměstnavatele na úseku BOZP).

V tomto směru lze zřejmě většinu zaměstnavatelů rovněž uklidnit, že dle dosavadních epidemiologických / medicínských zjištění covid-19 nemá dopad na dlouhodobou zdravotní způsobilost zaměstnanců k práci – a že tedy ani v případě, že by zaměstnanci byla z titulu covid-19 uznána nemoc z povolání, by nemělo hrozit rozvázání pracovního poměru z důvodu dlouhodobé ztráty zdravotní způsobilosti k práci z důvodu nemoci z povolání, kdy zaměstnanci náleží nárok na odstupné (které však není hrazeno zákonnou pojišťovnou).

Jak tomu je ale obvykle u nových věcí, konečné slovo zde v budoucnu budou mít soudy – a nezbývá než věřit, že při určování kritérií uznatelnosti covid-19 jako nemoci z povolání budou postupovat přiměřeně ke všem okolnostem.


Zdroje:

[1] § 265 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

[2] § 271k odst. 1 zákoníku práce

[3] srov. například Rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 7 C 193/2013

[4] § 271k odst. 4 zákoníku práce

[5] nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů

[6] Stanovisko výboru Společnosti pracovního lékařství ČLS JEP k podmínkám uznání nemoci COVID-19 za nemoc z povolání ve smyslu nařízení vlády č. 290/1995 Sb. k datu 25.3.2020. Dostupné on-line na: http://www.szu.cz/uploads/documents/szu/aktual/CoVID_19_jako_NzP.pdf

[7] Sdělení Ministerstva zdravotnictví k uznatelnosti covid-19 jako nemoci z povolání ze dne 30. 3. 2020. Dostupné on-line na: https://koronavirus.mzcr.cz/lze-uznat-onemocneni-covid-19-jako-nemoc-z-povolani/